Norbert Schmidt: Hned vedle pavilonu opic
Labská Florencie, Benátky za Alpami. Město krásy a umění. Saská kurfiřtská metropole: Drážďany. Dodnes se sem jezdí především do muzeí všeho druhu.
Zdejší bohaté sbírky jsou proslulé. Svůj počátek mají v sídle saského panovníka a jeho kunstkomoře. Z ní se postupně osamostatňovala sbírka zbraní a mincí, sbírka míšeňského porcelánu nebo sbírka astronomických přístrojů.
Čtěte také
Podivuhodné předměty ze zlata, stříbra a slonoviny, šperky či jiné insignie moci můžete dodnes obdivovat v zámecké Zelené klenbě. Světově nejznámější je nicméně sbírka obrazů a soch, putující v Drážďanech po různých místech, než staré mistry definitivně umístili ve slavné přístavbě Zwingeru od Gottfrieda Sempera. Pro nové mistry se zanedlouho postavila na druhém konci korza Brühlovy terasy nová budova: Albertinum.
Nedávno začali v Drážďanech nasvěcovat ještě jinou, dlouho vytěsňovanou praxi evropského „vystavování“. Touha po kráse, exotice, výjimečnosti, poznávání světa, po jeho sbírání, třídění a obklopování se nezvyklými věcmi všeho druhu totiž nekončila na hranici neživé přírody či „druhého stvoření“ – umění. Dovážela a vystavovala se záhy i exotická zvířata, nejdříve u saského dvora, pak na trzích, až se roku 1861 zřídila zoologická zahrada, centrální místo zábavy rychle se rozrůstajícího velkoměsta. Ale ani u toho nezůstalo. Dováželi a vystavovali se také lidé.
Čtěte také
Svého vrcholu dosáhly tzv. „výstavy lidí“ na přelomu 19. a 20. století. Proudily na ně statisíce zvědavců. Kam? V Drážďanech především na „louku národů“, která se nacházela v zoologické zahradě hned vedle pavilonu opic. Za plotem s cedulkou „všechna zvířata koušou“ se tu mohli měšťané podívat třeba na núbijskou vesnici včetně žen a dětí. Sledovat karavanu beduínů. Prohlédnout si Indy, „australské černochy“ nebo Eskymáky.
Později se zde postavila i tribuna. Inscenované indiánské přepadení poštovního dostavníku se z ní pozorovalo ještě lépe. Mezi lety 1878 až 1934 se v drážďanské zoo uskutečnilo na 76 takových „představení“. Podobné akce ale probíhaly i jinde ve městě, snad nejslavnější show svého druhu – Buffallo Bill’s Wild West – se dvěma stovkami indiánů a kovbojů navštívila drážďanské příměstské louky hned dvakrát.
Čtěte také
Touha po poznávání světa, etnologický a antropologický „průzkum“, masová zábava a utvrzování se v nadřazenosti vlastní kultury tu šly neoddělitelně ruku v ruce. „Exotické“ lidi z různých koutů světa do Drážďan vozily většinou ty samé společnosti, které se staraly také o přísun žiraf, velbloudů či slonů. Nejslavnější z nich, rodinná firma Carla Hagenbecka z Hamburku, rozvinula svůj výnosný obchod ve většině německých velkoměst.
Počátek ukazování „exotických“ lidí lze opět vysledovat až k panovnickému dvoru. Vedle trpaslíků a obrů se kurfiřt okrašloval i cizinci. Jeho komnaty střežili pestrobarevní snědí Turci. Čokoládu a kávu podávali vladaři a jeho hostům „stylově“ mouřeníni z Afriky.
Konec výstav lidí v Německu neiniciovala žádná křesťanská výzva, opírající se o biblické přesvědčení, že každý člověk je přece obrazem Božím. Ani tak neučinil nějaký humanistický apel o rovnosti všech lidských bytostí nebo vědomí goetheovského světoobčanství.
Čtěte také
Výstavy lidí oslabilo až nové technologické médium. Film dokázal zážitek z dalekých zemí a kultur přenášet od dvacátých let účinněji a levněji. Definitivní zákaz pak přišel paradoxně až s nacistickým převratem, a to navíc z ještě rasističtějších důvodů, než byla sama praxe velkoměstského zábavního průmyslu. Podle nacistů potřebovaly „ochránit“ především německé ženy. Nešlo údajně zamezit sexuálním kontaktům s „exponáty“. Tím prý docházelo ke „kažení bílé rasy“.
*
Stojím před poslední vitrínou výstavy v Městském muzeu, která v Drážďanech poprvé mapuje tíživé téma a rozkrývá působení jeho plíživého dědictví až do současnosti.
Čtěte také
Prohlížím si dětskou indiánskou čelenku vyrobenou v osmdesátých letech v NDR. Přesně takovou jsem si z Drážďan kdysi také přivezl. A to z Muzea Karla Maye, z vily Shatterhand, kde jsem jako malý kluk žasnul před voskovými figurínami indiánů a „opravdovou“ stříbrnou puškou, medvědobijkou a henryovkou.
Karl May napsal svá hlavní díla o Vinnetouovi a Kara ben Nemsíovi dávno před tím, než se sám už jako bohatý spisovatel vydal na Divoký západ a Blízký východ. Své „nejautentičtější“ zkušenosti nasbíral – teď mi to dochází – pravděpodobně právě v drážďanské zoo, hned vedle pavilonu opic.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
