Investigativní žurnalistika v Rumunsku: Jak sporťáci odhalují korupci a podvody

Nejlepšími investigativními esy jsou v Rumunsku bezesporu sporťáci. Během šestnácti let reportéři z posledního tištěného sportovního deníku Gazeta Sporturilor přišli s několika zásadními odhaleními. Jejich články zapříčinily změny ve vládní politice a přispěly ke společenským reformám.

Následné vyšetřování vedlo k usvědčení několika nejznámějších rumunských politiků, podnikatelů, fotbalistů a trenérů. Efektivita tohoto „sportovního týmu“ je dokonce natolik úspěšná, že už figuruje i ve vtipech. Praktická rada zní: „Začala se o tebe zajímat Gazeta Sporturilor? Tak to je nejvyšší čas objednat si vězeňský mundúr.“

Samotní novináři tvrdí, že jejich cílem není pouze ukazovat na viníky. Usilují o maximální pravdivost a blaho společnosti. Nevedou si ani statistiku, kolikrát jejich články přispěly k usvědčení pachatelů. „Nemáme seznam, kde bychom si škrtali každého, koho jsme sundali,“ vysvětluje v rozhovoru pro EJO Cătălin Tolontan, šéfredaktorka a vedoucí investigativního týmu.

„Nemyslím si, že bychom byli v Rumunsku jediní, kteří se snaží hledat spravedlnost. Pouze dostaneme informace, rozhodneme se, které z nich budeme věnovat pozornost a dáme se do práce. Nenahlížíme na naše pátrání ve smyslu právního systému. Děláme svou práci, vyprávíme příběhy. Nejsme však součástí těchto příběhů,“ říká Tolontan.

„Jsme přesvědčeni, že naší povinností je říkat pravdu, aby se dostala do povědomí veřejnosti. Co následně s těmito informacemi dělají státní zástupci, není naše věc,“ dodává.

Novináři versus státní zástupci

Tým investigativních novinářů se skládá ze čtyř reportérů, kteří si vzájemně pomáhají a odmítají pracovat se státními zástupci. „Nikdy nedáváme oficiální prohlášení, nenabízíme důkazy, naše vlastní vyšetřování si necháváme pro sebe. Státní zástupci od nás mají stejné informace jako veřejnost, která čte noviny,“ říká Marius Mărgărit, jeden z členů týmu.

Reportéři nepřerušují své pátrání ani ve chvíli, kdy je o to požádají státní zástupci. „Ze začátku žádali, abychom pátrání přerušili. Prý jim naše činnost ztěžovala práci.”

Tolontan tvrdí, že tým podobné požadavky vždy ignoruje a prokurátoři se nakonec vzdají. „Nezajímá nás, co chtějí. Zajímá nás, co chce veřejnost. A veřejnost chce pravdu.”

Když sporťáci píší o zdravotnictví

V posledních letech novinářský tým odhalil problémy ve zdravotnictví a na rumunských ministerstvech – konkrétně na Ministerstvu cestovního ruchu a Ministerstvu mládeže. Vyšetřoval obvinění z úplatků a podvodných smluv v rámci veřejného systému.

Co motivuje sportovní novináře k tomu, aby vyšli ze své konformní zóny a pronikali do nepoznaných teritorií žurnalistiky? „Amatér to má v mnoha ohledech jednodušší. Snadněji pokládá otázky a rychleji získává odpovědi. Lidé mají navíc tendenci ho podceňovat. Říkají si, že přece není možné, aby byl sportovní novinář schopný napsat článek o závažném problému ve zdravotnictví,“ říká Tolontan.

Je také přesvědčený, že novináři zabývající se určitým tématem, například zdravotnictvím, si nejsou schopni držet dostatečný odstup a ztrácí objektivitu. „Jejich kolegové je dokonce žádají, jestli by jim nemohli poradit dobrého doktora. Co se ale stane ve chvíli, kdy mají o tom stejném dobrém doktorovi napsat investigativní článek?“

Investigativní žurnalistika může měnit lidské životy

Jeden z posledních projektů tohoto investigativního týmu skončil tragicky. Obchodní ředitel firmy, na kterou se tým zaměřil, spáchal sebevraždu poté, co vyšlo najevo, že jeho společnost dodávala do nemocnic v celém Rumunsku zředěné dezinfekční prostředky.

Autorka tohoto článku se novinářů zeptala, jak na ně tato událost zapůsobila. Otázka hlasitě rezonovala ve skleněné místnosti, všichni zírali na stůl a místnost na krátkou chvíli naprosto ztichla. Nakonec jeden reportér odpověděl: „Lidé se nezabijí kvůli tomu, co píší média. Pálí je jiné věci. My si myslíme, že musíme vždy hájit veřejné zájmy. Kolik lidí v Rumunsku zemřelo, protože se nakazili neléčitelnou infekcí jenom proto, že jejich operace byla provedena nedostatečně vydezinfikovanými nástroji? Je naší povinností říkat pravdu.“

Na jejich očích bylo vidět jasné dilema mezi povinnostmi a pochybnostmi. „Vždy, než publikujeme článek, máme pochybnosti. Ne o našich informacích, ty si pokaždé třikrát ověřujeme. Jsme si však vědomi toho, jaký poprask a otřes zveřejnění článku ve společnosti opět způsobí. Nemůžeme nechat naše čtenáře v nevědomosti,“ vysvětluje Mirela Neag, další členka týmu.

Úplnou verzi textu, který byl publikován na webu Evropské observatoře žurnalistiky čtěte zde.