Je libo "pomalé žurnalistiky"? Ne tak rychle! (I.)

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jaké trendy v současných médiích mají navrch? Asi se shodneme, že zažíváme boom informačních technologií a s ním také „instantní žurnalistiky“, tedy zpravodajství takřka v přímém přenosu. Pro některé novináře a odborníky ale s sebou tento trend nese mnohé nevýhody. V reakci na ně se proto ve světě médií do záře reflektorů čím dál více dostává směr, který se na uspěchanou dobu snaží reagovat. Nazývá se „pomalá žurnalistika“.

Internet a mobilní telefony smazaly vzdálenosti mezi místy na zeměkouli takřka na nulu: kdykoli se tak dnes chceme s někým spojit, stačí jen vyťukat několik čísel nebo párkrát kliknout myší. Ve výsledku se pak mediální bitva vede hlavně o to, kdo tu či onu událost pokryje dříve a dodá k ní vysvětlující komentář, který často přichází ještě ve chvíli, kdy sama událost stále probíhá.

Pro samu možnost dokumentovat probíhající událost z bezprostřední blízkosti a s minimálním časovým odstupem jako by současná žurnalistika zapomínala na neméně podstatnou věc – jak hodnotný obsah podobné mediální výstupy vlastně nabízejí. Nelze se tak divit, že kritické ohlasy na takovýto druh žurnalistiky pomalu, ale jistě sílí.

Celospolečenská diskuze se na toto téma vede např. ve Francii. Po lednových teroristických útocích udělila tamní audiovizuální rada některým televizním a rozhlasovým stanicím – včetně těch veřejnoprávních – tresty za to, že o událostech informovaly s nedostatečnou obezřetností. Zpravodajská televize BFM TV tehdy totiž dokonce ještě během policejního zásahu proti teroristům pustila do světa zprávu o tom, že se v okupované budově skrývá člověk, o němž teroristé nevědí. Nutno dodat, že při útocích z 13. listopadu 2015 a událostech, které po nich následovaly, už francouzská média dění zachycovala s o poznání větším respektem.

Protiteroristický zásah v Saint-Denis v Paříži. Na snímku novináři snažící se zjistit víc o dění v uzavřené oblasti

Odpovědí na rychlost je zpomalit
O stavu, který ve světě médií v současnosti panuje, dobře ví i ředitel médií v Evropské vysílací unii Jean Philip de Tender. Nenechává ho to lhostejným. V projevu, který pronesl na konci října v Berlíně, vyzval k obratu od rychlých zpráv k pomalému typu žurnalistiky.

„Rychlost je novým normálem,“ řekl doslova. Kvalitní médium se dnes měří podle toho, že když se „něco“ stane, je u toho. Odpověď na rychlost současného světa by podle de Tendera měla být pomalá: „Nabádám vás [roz. média – pozn. TD], abyste si udržela odstup od své denní práce – rychlosti – a poskytla mně a vašemu publiku ve vztahu k událostem, které se dějí, pohled z mnohem více perspektiv a více kontextu. Dejte mi více pomalých zpráv a pomozte mi porozumět tomuhle světu!“

Pojem „pomalá žurnalistika“ poprvé použila Susan Greenbergová v roce 2007 v článku pro britský politicko-kulturní magazín Prospect. V jejích očích představovala „pomalá žurnalistika“ luxusní výrobek, který je na rozdíl od denních zpráv založen na pečlivě vybraných a zpracovaných tématech a vyargumentovaném názoru na věc. „Luxusem“ je v tomto případě míněn čas, který autoři do vytváření „pomalé žurnalistiky“ vkládají. Všechno trvá – objevit nová témata, pochopit je a sdělit je náležitou formou.

Za první produkci slow tv je považovaná jízda vlakem z Bergenu do Osla v roce 2009

Pro popis fenoménu si přitom Greenbergová vypůjčila pojem známý už odjinud, konkrétně z hnutí „pomalého jídla“. To vzniklo spolu s protesty proti koncernu rychlého občerstvení McDonald’s v 80. letech minulého století, jež chtěly navrátit stravování dřívější důstojnost. Dnes se podobných „pomalých“ projektů dá najít ve veřejném prostoru celá řada, od „pomalého cestování“ po „pomalou televizi“. Např. posledně zmíněný jev, který nám v reálném čase umožňuje pozorovat krajinu při jízdě vlakem nebo třeba hoření dřeva, se těší velké oblibě zejména v Norsku.

Oživit pozapomenuté principy žurnalistiky
„Pomalá žurnalistika“ nevychází z převratně nových tezí, její kouzlo však spočívá v oživení principů, které se dnes více než kdy dříve zdají být aktuální. Zakládají se na tom, že jak autor, tak redaktor i čtenář mají mít dostatek času na vytváření, resp. konzumaci zpráv. Mnohé charakteristiky sdílí s narativní žurnalistikou, což se odráží v časosběrných reportážích, kdy „pomalý“ novinář sleduje jedno téma delší časový úsek, klidně i několik let, a přibližuje ho formou důkladných a dlouhých textů nebo reportáží.

Fenomén „pomalé žurnalistiky“ si dnes přímo či nepřímo osvojila už celá řada známých amerických médií, jako New York Times Magazine, Salon.com, Politico nebo New Yorker. Ve světě podcastů navíc kraluje žebříčkům Serial – dvanáctidílný projekt dvou amerických novinářů, kteří strávili jeden rok prací na rekonstrukci vraždy jedné baltimorské studentky z roku 1999. Vlajkovou lodí „pomalé žurnalistiky“ se ale stal čtvrtletník Opožděné uspokojení (Delayed Gratification) vycházející od roku 2011. Téma se také široce diskutuje v univerzitních kruzích. Zásadní otázka, která se k němu ale pojí, zní – co na to mladí?

O tom bude řeč příště.