Když na pomalou žurnalistiku není čas

Nebudu dlouze rozepisovat, proč souhlasím s tím, že „pomalá žurnalistika“, vyprávění příběhů až do konce, a vzdání se rychlosti jako nejvyššího měřítka úspěchu zpravodajství má smysl. Jenže jak to udělat?

Jak přimět zpravodajská média, televizní a rozhlasové stanice a weby, aby počkaly se zveřejněním zprávy aspoň pár minut, než se věc ověří z dalšího zdroje, než se vyjasní, nebo než se dokonce sama vyvrátí, když všichni dobrovolně přistoupili na hru „víme první“? Ten, kdo z kolečka vystoupí, je automaticky v nevýhodě oproti ostatním, a na tak malém trhu, jako je ten český, by to byl zázrak. (V hlavě mám několik situací z nejmenovaného českého zpravodajského newsroomu, kde editor dal do vysílání nejednoznačnou, neověřenou nebo polovičatou zprávu, která vyšla v agenturách těsně před zprávami, jen proto, „aby se to stihlo“.)

Který z nejčtenějších zpravodajských webů se dobrovolně vzdá šťavnatých a leckdy zavádějících titulků, aby nechal svoje redaktory pracovat na dlouhodobých projektech? Myslím, že momentálně žádný.

Řešením – samozřejmě velmi teoretickým, sám ho vidím v rovině sci-fi – by mohla být snad dohoda hlavních zpravodajských médií, že to udělají všechna najednou. Jako když například zpravodajské weby na Slovensku po roce 2010 hromadně vstoupily do systému placení za webový obsah (PIANO), aby na tom byly zkrátka všechny stejně.

Nepochybuju o tom, že na webu je dost čtenářů, kteří by dali přednost hlubšímu obsahu než formátu „minuta po minutě“, kde se ovšem dozví jen jednu dvě věty. Ale neumím si představit, které z českých médií (těch opravdu masových) sebere odvahu jako první a tuhle nabídku jim dá – a samozřejmě se v první chvíli vzdá ambicí mít nejčtenější články.

mikrofon a sluchátka

Veřejnoprávní média mají výhodu širokého spektra kanálů. Podle mé osobní zkušenosti rychlé a „instantní“ zpravodajství se všemi jeho výhodami i chybami v nejposlouchanějších/nejsledovanějších programech kompenzují investigativními reportážemi, a chcete-li „slow journalismem“ jinde. Český rozhlas má stanici mluveného slova Plus, má Dvojku a její dokumenty, má tým investigativních a datových novinářů. To všechno vytváří prostor pro dlouhodobou práci.

Co postrádám, je malá ochota nepodbízet se ve zpravodajských tématech ostatním českým médiím podle hesla „když to mají oni, musíme to mít taky“.

„Slow journalism“ je pro mě „pomalý“ ve dvou směrech. Jednak v tom, jak se čte – tedy déle, protože články nebo reportáže tohoto typu jsou delší, náročnější na koncentraci a těžko u nich můžete dělat pět dalších věcí najednou. A zadruhé, a to je pro mě jako pro novináře důležitější, je pomalý co do výroby, shromažďování informací, skládání částí příběhů za sebe, tak aby z nich byl třeba seriál, který se dá v rádiu vysílat několik týdnů, aby to na sebe navazovalo, lákalo k dalšímu poslechu, gradovalo… A vyhradit jednomu reportérovi několik dní, nebo dokonce týdnů a měsíců na jeden projekt, to je věc, kterou si z finančních a personálních důvodů může dovolit možná jedno, dvě česká média.

Jeden příklad na konec. V Českém rozhlase máme na výrobu 20minutového pořadu Zaostřeno, který má být buď jednou velkou reportáží, nebo kombinací reportáže a rozhovoru s odborníkem, oficiálně čas 2 DNY (čas na natáčení se do toho nepočítá). Tak si říkám, je to ještě „slow“? Přijde mi, že moc ne…

Čtěte také

Čtěte také