Mediální únava a vyhýbání se zpravodajskému obsahu

Konzumace žurnalistiky je spojována s dobrou politickou orientací a zapojením se do občanského života. Ne všichni jsou však zastánci této teorie. 

Konzumace žurnalistiky je spojována s dobrou politickou orientací a zapojením se do občanského života a tím také jedním ze stavebních kamenů demokratické společnosti. Ne všichni jsou však zastánci této teorie. Některé výzkumy z poslední doby signalizují zvýšený počet lidí, kteří se konzumaci zpráv vyhýbají a to jak vědomě, tak i nevědomky. Konzumace zpráv vyžaduje čas a určité mentální vypětí a někdy také emoční energii. Pro některé občany je to prostě příliš vysoká cena, navíc často negativně podbarvená. Rostou tak i obavy o zdraví demokratické společnosti.

Cílem studie Evropské vysílací unie s názvem Experimenting with News Fatigue and News Avoidance, která byla vydána začátkem července, je poukázat na tento problém a přispět tak k celkové debatě o něm. Report se zaměřuje na hledání důvodů snižující se konzumace zpráv z perspektivy uvnitř médií. Na začátku koronavirové krize došlo k enormnímu nárůstu sledování zpráv. Zpravodajské stanice a zpravodajské weby dosahovaly nejvyšší sledovanosti za posledních několik let. Ale již během několika následujících týdnů průzkumy z Belgie, Velké Británie a USA ukázaly klesající sledovanost a únavu spojenou s tématem koronavirové krize. A to je první krok k limitaci nebo přímo k vyhýbání se zpravodajskému obsahu.

Abychom rozměr tohoto problémů pochopili, vyžaduje to navazující akci – teď je ta správná doba nalézat řešení tohoto problému. Občané musí být centrem zájmu médií veřejné služby. To neznamená doručit jim články jako takové, ale jde o to, předávat jim zprávy, které pro ně mají cenný obsah. Například, jak je konkrétní informace nebo tématika pro daného občana důležitá, která z mnoha perspektiv je pro něj užitečnější a jak daná informace ovlivní jeho život, ideálně pozitivně.

Experiment s mediální únavou a vyhýbání se zpravodajskému obsahu

Součástí studie jsou výsledky experimentu, který na sobě provedl sám autor reportu Thomas Baekdal. Thomas pracuje již 10 let jako analytik médií a zaměřuje se na mediální trendy, vzorce mediálního chování a měnící se svět mediální konzumace.

Řada studií na toto téma nám poskytne spoustu dat, ale neukáží nám celkový pohled na problematiku, ani neobjasní jemné nuance. Ty lze získat pouze praktickou zkouškou. A o tom je tato studie. Co se například stane, když přestanete na měsíc sledovat zprávy? Budete méně informovaný? Změní to váš vztah ke zpravodajství? A ještě kritičtěji, co se z toho my, veřejnoprávní vysilatelé můžeme naučit?
Nejdříve je potřeba si ujasnit rozdíl mezi vyhýbáním se zpravodajskému obsahu a mediální únavou.

Vyhýbání se zpravodajskému obsahu

Pokud se někdo začne vyhýbat zpravodajskému obsahu, znamená to, že na základě svého vlastního rozhodnutí již pro něj nemá zpravodajský obsah přidanou hodnotu a tedy zpravodajské články tzv. odstřihne ze svého života.

Mnoho „vyhýbačů“ (z angl. news avoider) definuje zpravodajský obsah jako škodlivý, sledování zpráv bere za ztrátu času z důvodu nedůvěry v jejich objektivitu, nebo v horším případě bere zpravodajství jako přímo škodlivé pro jejich mentální zdraví. Nedávná studie z Velké Británie a Španělska odhalila některé důvody pro vyhýbání se zpravodajství:

• Obsah zpravodajství má pro ně limitované benefity.
• Jeho konzumace stojí spoustu času, emoční energie a mentálního vypětí.
• Přehled v současném dění tito lidé nechápou jako občanskou povinnost.
• Nemají silné vazby na osoby, které konzumaci zpráv berou jako významnou.
• Nejsou svým okolím povzbuzování k rozšíření si přehledu o současném dění.

Ať už je důvod vyhýbání se zpravodajskému obsahu jakýkoliv, stojíme před vážným problémem. Nelze těmto lidem říct: „Podporujte žurnalistiku, protože je to důležité!“. Toto publikum nám naznačuje, že žurnalistika pro ně nemá žádnou hodnotu. S rostoucím trendem „odmítačů“ se nutně musíme zamyslet nad tím, co udělat a jak žurnalistiku změnit.

Mediální únava

Únava ze zpravodajského obsahu je něco zcela odlišného (i když ve svém důsledku může vést k vyhýbání se zpravodajskému obsahu). Lidé, kteří tvrdí, že jsou unaveni ze zpravodajství, nepřestávají být konzumenty, je to často přímo naopak.

Únava je často vázána na příliš času stráveného konzumací zpravodajského obsahu. Jinými slovy, chtějí mít přehled, ale zpravodajských výstupů je příliš mnoho, jsou nepřehledné, chaotické až zahlcující. Je to určitý druh závislosti. Jejich FOMO (z angl. termínu fear of missing out) nebo strach, že o něco přijdou, něco přehlédnou, je žene k přesycení se mediálními výstupy, až nakonec vyhoří. Tento efekt se hodně projevuje v oblasti politického zpravodajství.

Jedním z příkladů je Brexit. Toto téma pokrývaly každodenně všechny noviny a vysilatelé. Téma je to samozřejmě velmi důležité, ale podívejme se, jak se situace vyvíjela. Vše začalo v roce 2016, kdy ve VB probíhalo referendum, kdy s malou převahou 51,89% zvítězili zastánci Brexitu. Rok nato, kdy lidé lépe pochopili důsledky Brexitu, se začal poměr zastánců Brexitu zmenšovat. V prosinci 2018 by 59% občanů Británie volilo zůstat v EU (41% bylo pro vystoupení z EU). Ale příbeh „Brexit“ pokračoval dál, stejně jako přísun informací. Podle výzkumu Reuters Institute ohromujících 35% Britů cítilo únavu z neustálého zpravodajství hlavně na toto téma a začalo se proto takovému obsahu vyhýbat. Lidé se cítili bezmocní a bez nálady. V říjnu 2019 Sky News dokonce rozjelo zpravodajství „bez brexitu“, s cílem přiblížit se potřebám svých diváků. Na konci roku 2019 pak Boris Johnson drtivě vyhrál ve volbách díky svému jedinému volebnímu heslu „Get Brexit Done“ (Dokončeme Brexit). Toto je příklad únavy ze zpravodajského obsahu v praxi.

Lidé byli tak zahlceni neustálým přísunem zpráv, že je přestali sledovat. Čím více média Brexit pokrývala, tím beznadějnější a nekonečnější diskuse vypadala. Jinými slovy, lidé byli celou věcí tak otráveni, že už Brexit chtěli mít za každou cenu za sebou.

Tohle je důležitý aspekt mediální únavy - narušuje to sílu médií. Novináři se definují jako kontrolní jednotka, schopna držet vládnoucí složky pod dohledem a vést je k odpovědnosti. Toho, ale v případě Brexitu nebylo dosaženo. Jakmile začali být lidé přehlceni informacemi, ztratili jsme jako novináři svou schopnost dát občanům informace, aby se rozhodli, jak hodnotit kroky vládnoucí garnitury.

Únava tedy není problémem jen z posluchačské perspektivy, kdy může klesat poslechovost, ale je to problém celé společnosti. Nejhorší by bylo reagovat na tuto situaci přidáváním dalších článků a publikací, protože pak by se únava přetavila v celkové odmítnutí. To se samozřejmě netýká jen Brexitu. V USA studie PEW Institutu zjistila, že přibližně 70% Američanů se cítí vyčerpáno sledováním zpráv. Podobné výstupy pak můžeme sledovat i jinde ve světě.

Celkové informace – jejich shromažďování a sledování

Důležitým bodem v celé diskusi je pochopení rozdílu mezi sledováním zpráv a celkovým časem k získávání informací z různých kanálů. Někdo, kdo tvrdí, že přestal sledovat zprávy, nemusí nutně přestat získávat informace z jiných zdrojů. Lidé jsou v dnešní době vystaveni různorodým zdrojům informací, než tomu bylo v minulosti. Výsledek je ten, že lidé, i když lidé nesledují zpravodajství pravidelně, zprávy samotné si k nim cestu najdou skrze některou z platforem. Dneska existují oblasti, které bychom běžně za zprávy nepovažovali, ale pořád je to získávání informací. Dobrým příkladem je YouTube. Podle studie Ofcom z Velké Británie mezi dětmi ve věku 5-15 let, který se zaměřil na čas dětí strávených online, většina uživatelů jako důvod sledování YouTube uvedla, že se něco chtějí naučit. U dětí a mladistvých jsou důvody sledování YouTube rozděleny do tří skupin:

1. Koníčky a zájmy – jako například hudba nebo fotbal
2. Vlogeři a youtubeři a být součástí komunity
3. Jiné formy zábavných videí – rozbalování hraček a sledování hraní her.

Mladí lidé tedy změnili způsob, jakým tráví svůj čas při konzumaci mediálního obsahu. A co to všechno má společného s mediální únavou a vyhýbáním se zpravodajství? Jde o prvek využití svého volného času. Lidé nechtějí sledovat něco, co jim nepřináší pro ně osobně užitečné informace nebo vyčerpává jejich cenný čas. Žijeme ve světě, kde se naši pozornost snaží každý den upoutat tisíce věcí, v kombinaci s trendem, kdy si lidé informace selektují (které informace jsou pro ně konkrétně relevantní a užitečné). Jinými slovy, lidé v dnešní době definují vlastní čas jako jeden z nejdůležitějších faktorů, a ti stejní lidé tvrdí, že zpravodajství není účinným způsobem získávání informací.

Lze to znázornit na příkladu protestů v Hongkongu. Můžeme tvrdit, že je to velice důležité téma, ale z pohledu někoho, kdo žije v Evropě - jaký je relevantní objem času potřebný k pokrytí tohoto problému, pokud se na vás hrne tisíc dalších informací vyžadujících vaši pozornost?

Téma to může být velmi užitečné, ale bráno vzhledem k cennému času člověka, je mnohem méně potřebné. Jakmile ale lidem toto téma předložíme se všemi detaily, s živými vstupy, s vysíláním stovek dalších informací s tím spojených, najednou se začne jevit jako téma negativní.

Takto se můžeme dostat k mediální únavě nebo k vyhýbání se zpravodajskému obsahu. Lidé, kteří vypustili sledování užitečných informací, nejsou zároveň neinformovaní. Jen si vybírají vlastní témata, která jsou jim blízká. Jde o kritický prvek k pochopení celého problému.

Experiment

Do této chvíle jsme mluvili o trendech, modelech a některých studiích, které se této problematice věnovaly. Něco zcela jiného ale je, pokud si to člověk vyzkouší sám na sobě. A tak autor studie a analytik Thomas Baekdal na sobě minulý rok provedl experiment – kdy se celý měsíc zcela vyhýbal zpravodajství. Svůj experiment popisuje následovně:

Jako analytik médií jsem každodenně zaplaven články a problémy týkajících se médií. Všechny zdroje, které využívám, jsou spojeny se žurnalistikou a mé analýzy jsou často zaměřeny na „náš“ mediální způsob práce a jeho dopad. Důsledkem toho se mi stává, že jsem ze zpráv často otrávený. Není důležité, která zpráva přesně se mi nelíbí, ale často se mi stává, že se ráno vzbudím a vidím ve zprávách něco – co mě velice irituje – protože způsob reportáže je špatný. A na mě to má negativní dopad. Ačkoliv je to hloupost, má na mě taková věc vliv celý den, jsem vystresovaný, nemůžu se soustředit na práci a co hůř, někdy o tom i tweetnu. Reakce na můj příspěvek pak vyvolá následnou diskuzi, což mě neustále vrací zpět k iritující reportáži. A tak jsem se koncem roku 2017, po dramatických amerických volbách, rozhodl s tím něco udělat. Jinými slovy jsem dosáhl prvního stupně žurnalistické, mediální únavy.

Začal jsem si filtrovat a blokovat některá témata na Twitteru a na dalších zdrojích. Ne proto, že bych o daném tématu nechtěl nic slyšet, ale proto, že už jsem o něm slyšel. Filtry tedy nepoužívám k blokaci informací, ale ke kontrole síly jejich proudění. A to je pro mne docela přínosné, protože tak mohu kontrolovat přísun zpráv a vybírat si jen ty, které jsou pro mne relevantní.

A tak to vlastně celé začalo. Začal jsem si klást otázky typu: Když se budu vyhýbat zpravodajskému obsahu, dostane mě to do informační izolace? Nebo se o důležitých událostech stejně nějakou cestou dozvím? Budu pořád informovaný, i když aktivně nebudu číst noviny? Je náš svět opravdu tak propojený?

V březnu 2019 jsem tedy na sobě provedl experiment. Plán byl jednoduchý. Nebudu prohlížet žádné noviny, časopisy, televizní zprávy, ale ani Twitter a Facebook. Budu se opírat jen o formáty, jako jsou newslettery a podcasty. Nebo někdy taky nebudu sledovat vůbec nic. Samozřejmě jsem musel najít způsob zpětné vazby. Chtěl jsem vědět, zda za dobu experimentu přicházím o důležité informace. Takže jsem připravil program, který automaticky dělal screenshoty prvních stran hlavních novinových titulů. Měl jsem v plánu, že po skončení experimentu zanalyzuji, o jak důležité zprávy šlo a zda jsem je během experimentu zachytil.

Původně jsem experiment plánoval na jeden týden, protože mi přišlo bláznivé nesledovat zpravodajství celý měsíc. Po několika dnech jsem si ale uvědomil, že jsem na čtení článků zcela závislý. Nedokázal jsem se od prohlížení médií odpoutat a nevědomky, třeba během telefonického rozhovoru, jsem otevřel některý z prohlížečů a projížděl jsem titulky zpráv. Bylo strašidelné si uvědomit, jak jsem na čtení zpráv závislý a jak používám prohlížení zpravodajství jako určitou formu rozptýlení. A ještě horší bylo, jak dlouho mi trvalo tento zvyk změnit. Větší část prvního týdne jsem potřeboval jen k tomu, abych neustále přestal prohlížet mediální výstupy. A během tohoto týdne jsem se vlastně o mediální únavě nic nenaučil. Zjistil jsem pouze, že jsem na médiích závislý. Proto jsem ve vlastním zájmu dobu experimentu prodloužil na měsíc.

Během druhého týdne experimentu jsem začal pociťovat FOMO (Fear of Missing Out – strach, že mi něco důležité unikne). Opravdu zajímavé ale bylo, za jak krátkou dobu jsem se z tohoto stavu strachu, který byl způsoben nečtením zpravodajských příspěvků, dostal do stavu, kdy jsem na média přestal myslet. Pomalu, v průběhu týdnů, se můj stav mysli začal měnit. Cítil jsem se méně ve stresu, méně rozčilený a to obzvláště po ránu.
Před experimentem jsem si ráno jako první věc přečetl zprávy a to mě dostávalo do varu. Teď mě ale ráno nic neodvádělo od mých denních plánů. Jinými slovy na začátku dne nic nerušilo mou pozornost a soustředění a výsledkem bylo, že můj psychický stav FOMO se změnil na JOMO (Joy of Missing Out – radost z promeškání). A začal jsem si užívat NEčtení novin a vůbec jsem netoužil po návratu do původního stavu.

Po měsíci experimentu jsem plně pochopil, proč se někteří mí přátelé vyhýbají mediálním výstupům. Být „ vyhýbačem“ je nádherné. A to mě jako mediálního analytika vyděsilo. Jedna věc je, pohlížet na věc z perspektivy individuálního člověka. Co se ale z toho můžeme přiučit jako mediální odvětví?

Za měsíc experimentu jsem pochopil, že předpoklad, že i když nesledujete noviny, ty nejdůležitější události si k Vám samy najdou cestu, není pravdivý. Můj experiment probíhal v březnu 2019. V té době se odehrálo mnoho důležitých událostí, jako například zveřejnění Muellerova reportu – ruské ovlivňování prezidentských voleb v USA, dále informace týkající se Brexitu, několik teroristických útoků a požár katedrály Notre Dame. Také několik velkých reportáží spojených s politikou a vůbec první fotografie černé díry.

A ano, během měsíce, kdy jsem zprávy nesledoval, jsem se o všech těchto událostech dozvěděl, nikoli však způsobem, který byste očekávali. O fotografii černé díry jsem se dozvěděl od astrofyzika, kterého sleduji na sociálních sítích. Nikdo z mých přátel z médií mě na to neupozornil, protože byli zaměření na politické události toho dne. Podobné to bylo i s teroristickými útoky. Neslyšel jsem přímo o nich, ale dostala se ke mně rozhořčená reakce lidí na ně.

Jinými slovy jsem místo zprávy o události samotné, se ke mně dostala informace o rozhořčení jako reakce na danou událost. Co se ke mně nedostalo, byly zprávy ve své klasické informativní formě. Je ohromný rozdíl mezi zpravodajským výstupem a rozhořčenou reakcí na informaci. Reálná informace má vzdělávací základ, rozhořčení je pouze emoční reakce. A během měsíce experimentu se ke mně nedostala žádná reálná zpráva.

Výsledek experimentu

Po skončení experimentu jsem chtěl mít přehled o tom, jaké relevantní výstupy se v médiích za celý měsíc objevily. Procházel jsem si tedy první strany všech nejvýznamnějších titulů z předešlého měsíce a zjistil jsem, že zprávy jsou mnohem rozmanitější a zajímavější, pokud je nesledujete na denní bázi. Dobrým příkladem je New York Times, který jsem sledoval každodenně, někdy i několikrát za den. Můj dojem byl, že New York Times je zaměřen proti Trumpovi. Nicméně po měsíční pauze se mi hlavní stránky novin zdály mnohem pestřejší.

To bylo fascinující zjištění, protože ilustruje náš konzumní model. Pokud lidé jen čtou zprávy tak, jak přicházejí, dostane je to do jistého neklidu způsobeného reakcí na tyto informace. Pokud ale počkáme pár dní a pojmeme zprávu jako celek, výstupem bude celistvý pohled na věc. S tím už se dá pracovat. Pokud vytáhneme čtenáře s dennodenního rozčilení, dostaneme možnost pracovat na něčem větším.

Výsledky experimentu však nebyly jen pozitivní. S pročítáním titulků z celého měsíce mé absence jsem si uvědomil, jak negativní tyto zprávy jsou a cítil jsem návrat známého pocitu úzkosti a stresu. Po měsíci bez kontaktu s novinami jsem strávil celý den pročítáním titulních stránek a pocit z toho byl jednoduše - nepříjemný. Navíc jsem z informací měl dojem, jako by přicházely z paralelní reality, kde se novináři snaží schválně vytvořit negativní prostředí.

O tom také hovoří ti, kteří se médiím vyhýbají. Tvrdí, že nepročítání novin jim dává možnost vidět reálnější obraz světa. A ačkoliv toto tvrzení není stoprocentní, je šokující vidět, jak jsou mediální články negativně zaměřeny.

Dalším problémem byla relevance, nebo spíše její absence. Když jsem si procházel hlavní stránky novin z uplynulého měsíce, měl jsem připraven poznámkový blok na zapsání zpráv, které jsem nezaznamenal a které by pro mě byly relevantní. Poté, co jsem prošel všechny titulní strany, zůstal můj blok … prázdný. Nenašel jsem jediný článek, u kterého by mi bylo líto, že jsem jej nezachytil. Nechápejte mě špatně, byla řada článků, které jsem nezaznamenal. Popravdě jsem byl překvapen tím, jak málo informací z celkového počtu se ke mně dostalo. Ale žádný z nich pro mě nebyl dostatečně relevantní.

Například během tohoto měsíce došlo v Dánsku k nehodě velké zaoceánské lodi. V dánských médiích šlo o velkou mediální zprávu. Já o ní ale neslyšel, a když jsem o ní později četl, nepřišla mi již relevantní. Samozřejmě je nepříjemné, že několik lidí se zranilo a museli být evakuováni, ale v dané zprávě nebylo nic, co by mělo dlouhotrvající relevanci. Šlo o další nehodu, jakých se denně stávají desítky. Dalším příkladem bylo politické zpravodajství, které noviny pokrývaly poměrně rozsáhle. Jsem si jistý, že v daný den bylo důležité o nich mluvit, ale když jsem si to četl s měsíčním zpožděním, mezitím se objevilo další pět nebo šest politických skandálů. A takto se dostáváme k termínu „zprávy k zahození“ (z angl. throw-away-news).

Dalším důvodem, proč jsem nenašel žádné relevantní články, byl podle mě fakt, že celkové množství zpráv bylo proto vyčerpávající. Uvnitř balíku informací mohly být relevantní články, ale ve velkém množství se prostě ztratily.

Tuto studii píší s ročním odstupem a od té doby jsem se samozřejmě vrátil ke sledování zpráv. Je to moje práce. Nicméně díky této zkušenosti, jsem si řadu věcí uvědomil.
Jako tvůrci zpravodajského obsahu si musíme uvědomit, čím zaplnit cenný čas čtenářů a jakou hodnotu jim přinášíme. Taky by méně mělo záležet na počtu kliknutí na stránky. V dnešní době čelíme jiné realitě než před deseti lety. Nejenže vidíme rostoucí trend mediální únavy a vyhýbání se médiím, ale také trend nižších výdělků z reklam a rostoucí důležitost počtu odběratelů jednotlivých titulů.

Je fascinující, jak spolu tyto jednotlivé prvky souvisí. Nejlepší cesta k získání pravidelných odběratelů titulů je nabídka cenného obsahu. Počet zhlédnutí stránek už není pro vydavatele tím nejdůležitějším faktorem.

Pro mě osobně přinesl tento experiment důležité změny v mých mediálních návycích a v mé práci jako mediálního analytika. Zaprvé si mnohem více všímám důležitosti a přínosu článku pro mě osobně. Zadruhé jsem přestal s neustálým přísunem zpráv během jednoho dne, protože to ve svém důsledku nemělo význam. Místo toho jsem začal sledovat zprávy ve stylu mých rodičů, to znamená, že se zprávám věnuji jen v určitých zpravodajských momentech dne, řekněme dvakrát denně a zrušil jsem ranní pročítání novin, které mi přinášelo největší rozhořčení.

Možná, že výstup tohoto reportu není to, co by vydavatelé (a vysílatelé) chtěli slyšet, ale přináší poznatky, ze kterých se lze poučit. Možná bychom se měli zamyslet nad tím, jaké má být ráno a zda nemáme lidem v tuto dobu dodat místo negativních informací ty, které jsou pro ně užitečné během dne. Experiment také změnil moje nahlížení na sociální sítě, zejména Facebook. Řada mediálních organizací tvrdí, že na Facebooku musí být, protože tam je jejich publikum. Z pohledu mediální únavy je to ale jenom velké hlučné místo a my říkáme, že chceme na tomto hlučném místě být taky. Dává to ale smysl? Já myslím, že ne. To je přesně platforma, která dělá zprávy méně relevantními a co posiluje mediální únavu. A poté, co jsem si prošel experimentem se domnívám, že zpravodajství by na Facebooku nemělo být vůbec. Facebook je skvělý pro sdílení zábavných postů mezi přáteli, ale nevhodné místo pro zpravodajství. Na co bychom se tedy měli zaměřit je podpořit lidi, aby odešli z těchto „hlučných místností“ a našli si zdroje, kam půjdou specificky jenom kvůli zpravodajství. Přiznávám, že pokud bych toto vyslovil před pěti lety, byl bych za blázna, protože tehdy šlo především o počet kliknutí na stránku. Ale podívejte se, jak se svět za tu dobu změnil.


Ze studie Evropské vysílací unie Experimenting with News Fatigue and News Avoidance, červenec 2020 (dostupné po přihlášení).