Nahradí sociální sítě klasická média? ANO, říká vedoucí reportérů ve Švédském rozhlase Tove Svenonius

5. prosinec 2013

Rychlost, dostupnost, autenticita – nejen těmito vlastnostmi sociální sítě válcují tradiční žurnalistiku. Přečteme si tedy ještě zítra noviny, zapneme si televizi nebo budeme poslouchat rádio?

Zatímco zájem o klasická média klesá, stoupá počet uživatelů sociálních sítí. „Více než třetina Čechů je už na facebooku, ve Švédsku dokonce více než polovina obyvatel. Pakliže úkolem novinářů je reflektovat lidské životy, musí jít tam, kde jsou lidé, tedy na sociální sítě,“ komentuje Johan Ljungström, specialista na sociální média ve Švédském rozhlase. Tamní veřejnoprávní instituce má několik stovek profilů a statisíce internetových příznivců. V redakcích proto přibývá i novinářů, kteří se zabývají pouze čtením a zpracováváním informací na sociálních sítích. „Švédové se inspirovali v Americe, kde začali se svými voliči na twitteru úspěšně komunikovat politici, a tím se vlna zájmu rozšířila,“ doplňuje Johan Ljungström a je přesvědčen, že budoucnost zpravodajství je právě na sociálních sítích.

O budoucnosti klasických médií pod tlakem rozšiřujících se sociálních sítí diskutovali na půdě Českého rozhlasu moderátor Martin Veselovský a vedoucí reportérů ve Švédském rozhlase Tove Svenonius:

Tove, je v současnosti pro novináře důležité, aby byl na sociálních sítích?

Tove Svenonius v Českém rozhlase

Myslím, že ano. Novinář totiž musí být zvědavý, zvědavý na lidi, kteří žijí v prostředí, o kterém informuje. Když nejste zvědaví, tak jste asi na špatném místě.

Znáte nějaké pasivní uživatele sociálních sítí, kteří je využívají k vyhledávání informací?

Ano, samozřejmě. Existují novináři, kteří pracují v médiích pouze za účelem vyhledávání informacích. U nás jich je nejvíce na zahraničním oddělení. Ti lidé, jsou tam od toho, aby četli. Nic nepřidávají, nekomunikují. Jen vyhledávají a čtou.

Myslíte si, že se média stala sociálnější díky sociálním sítím?

Teď jsme tolik sociální! Když jsem před patnácti lety začínala, bože, byl to takový rozdíl!

V čem konkrétně?

Vezměte si třeba mě. Před patnácti lety jsem stěží na někoho dostala e-mail. To už jsem musela mít štěstí. Když jsem tomu člověku potom napsala, většinou jsem vůbec nedostala odpověď. Tak jsem ten příběh prostě pustila ven bez reakce toho člověka, odvysílalo se to, druhý den už o tom nikdo nevěděl, jen táta mi říkal, že se mu to líbilo. Prostě jste udělali rešerši, udělali příspěvek a to bylo všechno. Konec. Teď ale můžu být v kontaktu s lidmi o kterých točím. Dostanu jejich zpětnou vazbu, mám mnohem více materiálu. Je to mnohem větší zábava a mám ze své práce více potěšení, než když jsem začínala. Taky je super, že když se zmýlím a řeknu něco špatně, velmi rychle se to díky sociálním sítím dozvím. I o tom to dnes je.

Myslíte, že se i starší novináři zvyklí pracovat způsobem, který jste popsala se dokážou přizpůsobit novému „sociálnímu“ trendu v novinařině?

Stoprocentně. Nejde o věk. Vůbec. Vedoucímu našeho oddělení zaměřující se na nová média je třiašedesát a je to velký fanoušek sociálních sítí! Hlavně twitteru a musím říct, že jim opravdu rozumí, takže s věkem to nemá vůbec nic společného.

Myslíte si, že média kvůli sociálním sítím zaniknou?

Ano, na to se lidé hodně ptají. Spoustu věcí je jinak. Už prostě nejsme první v přinášení informací. Můžete si být jistí, že člověk, který je svědkem něčeho zajímavého to dá na facebook dříve než vy. Samotní reportéři ztratili tak trochu slávy, kterou měli před takovými dvaceti lety. Když jsem začínala já, měla jsem jistotu, že po tiskové konferenci mohu dojít v klidu do kanceláře a příspěvek si připravit. I několik hodin po ní, jsem pořád věděla, že budu první, kdo o tom bude informovat. Tak už to teď vůbec nefunguje. Jakmile tisková konference začne, informace už prosakují. Jdou ven hrozně rychle. Takže musíte přemýšlet, čím posluchačům přispět. Co jim dát navíc. Musíme dnes hledat způsoby, jak být opravdu dobří. Můžeme je vzdělávat, můžeme jim poskytnout analýzy, vysvětlit historické pozadí, nastínit, co se stane potom nebo nabídnout jiné úhly pohledu. Je to velké téma, ale my to ve Švédsku takhle vyzkoušeli a funguje to. Měli bychom být důvěryhodný zdroj, na který se posluchači mohou spolehnout a dělat pro ně věci, na které sami nemají čas. Ověřené informace, zajímavé analýzy, to je to, po čem posluchači stále hladoví.

Vzpomenete si na nějakou situaci, kdy Vám sociální sítě posloužily jako zdroj nějaké unikátní informace, kterou byste se jinak nikdy nedozvěděla?

Ano, právě twitter mi přihrál do cesty jeden z mých prvních velkých příběhů. Ve Švédsku existuje zákon, který striktně říká, že děti od šesti do šestnácti let musí chodit do školy. Město a škola v místě jejich pobytu jim to prostě musí umožnit. To je zákon. Na twitteru jsem objevila tweet od matky chlapce, který do školy chodit nemohl, protože vyžadoval speciální péči. Byl jiný. Politici i vedení školy se vyhýbali zodpovědnosti a otevřeně tak porušovali zákon. Maminka toho chlapce tedy napsala na twitter, že je smutná, že kvůli tomu, aby její syn mohl chodit do školy, musí k soudu. Byla to jenom tahle krátká zpráva, tak jsem jí odepsala: „To zní vážně divně, můžeme se setkat?“ a ona odpověděla, že strašně ráda. Sešly jsme se a příběh byl na světě. Příběh o chlapci, kterého vyhodili ze školy, protože byl přítěží. Když jsme to odvysílali ukázalo se, že s podobným problémem bojuje spoustu rodičů. Tomu chlapci našli posléze místo na jiné škole, kam mohl chodit. Takže díky twitteru jsme odkryli docela silné téma, které nakonec skončilo happyendem.

A špatnou zkušenost se sociálními sítěmi máte?

Za sebe musím říct, že ne. Sociální sítě jsou pro mě osobně studna inspirace a velmi cenný zdroj informací.

Měli by být podle vás novináři na sociálních sítích neutrální?

Myslím, že neutralita je pro novináře nutností za všech okolností. V rádiu také nemohu říkat své osobní názory nebo pohledy. Pokud mám být důvěryhodná, nesmím dát posluchačům jedinou záminku, k tomu, aby si mysleli, že jsem někomu nebo něčemu víc fandím. Musíme zkrátka dělat co nejvíc proto, abychom byli co nejvíc neutrální.

V Česku má hodně novinářů na sociálních sítích dva účty. Osobní a pracovní. Co si o tom myslíte?

Já mám jen osobní a na ten facebookový si nikoho nepouštím, ale pořád mám pocit, že je dost veřejný, takže tam žádné své názory neříkám. Když jste novinář, pořád musíte myslet na to, že cokoliv řeknete bude mít nějaký dopad. Pro vás to tedy znamená určitý limit nebo hranici pro to, co můžete vyjádřit. Některé věci byste si proto měli nechat pro sebe.

autoři: Denisa Chňoupková , Kateřina Kratochvílová , Alice Zoubková , Michaela Zumrová
Spustit audio