Práce pro EURORADIO není jen stáž
Tři měsíce v Ženevě, práce pro EURORADIO, která se zabývá sportem a zpravodajstvím, zkrátka velká zkušenost a splněný sen. Adéla Havránková z Mezinárodního oddělení se rozpovídala o tom, jaké to je pracovat v Evropské vysílací unii a co její práce obnáší.
Jak ke stáži vlastně došlo?
Úplně nevím, jestli slovo „stáž“ je to pravé. Ona je to taková jednostranná výměna – to znamená, že mě Český rozhlas, tedy můj zaměstnavatel, tak trochu „zapůjčil“ do EBU, a to na něco málo víc než tři měsíce. Takže to není tak, že bych úplně opustila svoje místo, abych se jen přiučila a zaučila v nové instituci, ale vlastně mi pořád zůstává část mé pražské agendy. Jenom ji dělám ze Ženevy, kde se k tomu přidala další a jiná práce, která hodně souvisí se sportem a zpravodajstvím.
Na to, jak se to zrodilo, by asi měli odpovídat jiní. Celé to jde za mou nadřízenou Editou Kudláčovou a Christophem Pasquirem z EBU, který mě má v Ženevě pracovně na povel. Oni dva patří podle mého názoru k té skupině lidí, která má vizi a dokáže vidět za hranici běžných povinností a událostí. A nebojí se přicházet s novými věcmi, nápady a realizacemi. Tak k té stáži vlastně došlo.
EBU má systém různých typů stáží a výměn nastavený. Nejsem si ale jistá, jak často k nim dochází a jak je to běžné, nicméně obsahově a realizačně jde můj pobyt tady za Editou a Christophem. Takže bych jim touto cestou za to chtěla poděkovat.
Proč zrovna ty?
Myslím, že klíčová jsou dvě slova, která tady už zazněla – sport a zpravodajství. Na jaře jsem se v rámci přenastavování zodpovědností a rolí na oddělení dostala k tomu, co mě vždycky moc bavilo a baví, což je sport a sportovní akce. A právě ve zpravodajství jsem v Českém rozhlasu začínala, konkrétně ve zpravodajské směně a v zahraniční redakci. A řekla bych, že to je přesně ten mix, který může za to, že jsem teď tady.
Co je náplní tvé práce a tvým hlavním úkolem?
Jsem tady především kvůli Sports & News Exchange, ale té rozhlasové, nikoli televizní.
Co znamená Sports & News Exchange?
To zdůraznění, že se jedná o rozhlasovou a ne televizní výměnu je důležité, protože EUROVISION v tomto ohledu funguje poněkud odlišně a má větší personální pokrytí. A já jsem tu pro EURORADIO. Zjednodušeně řečeno, Sports a News Exchange je výměna zvuků, které můžou rozhlasy a rozhlasoví novináři využít pro svou práci. EBU funguje na principu solidarity, především to platí pro tu rozhlasovou část, a myšlenka je taková, že novináři a rozhlasy nabízejí do výměny zvuky, které nahrají, aby je mohla použít také jiná média. V kostce řečeno. Ale samozřejmě je za tím hodně komunikace s jednotlivci, zjišťování, co je pro ně přínosné a jak usnadnit jejich fungování.
Proč se stáž koná zrovna teď?
Protože právě v létě se v Brazílii koná Mistrovství světa ve fotbale a vůbec se chystá hodně sportovních akcí, namátkou například jen Tour de France, Mistrovství Evropy v atletice v Curychu a tak dále. Za EURORADIO pracují pro Sport & News Exchange de facto dva lidé a já bych měla dokrývat jejich pracovní dobu, a to odpoledne a víkendy, tedy přesně ten čas, kdy to bude hodně nabité všemi možnými i nemožnými akcemi.
Jak teď vypadá tvůj běžný pracovní den?
Můj běžný pracovní den začíná v poledne nebo v 10 hodin ráno, podle toho, jestli je zrovna pracovní týden nebo víkend, a trvá do osmé deváté, ale třeba i déle. Samozřejmě nejprve kontroluju emaily. Před vypuknutím fotbalového MS v Brazílii jsme dávali dohromady aktuální databázi sportovních novinářů, kteří akci pokrývají, a to ať už přímo z místa nebo ze svých domovských rozhlasů. Snažíme se jim nabízet obsah, který můžou využít, ale také je podnítit k tomu, aby nabízeli a sdíleli zvuky/rozhovory sami. Před začátkem MS to bylo hodně hektické a stresující. Zdálo se, že nic nefunguje, jak má, a komunikace s našimi reportéry na místě byla velmi intenzivní. Učím se, jak to chodí v zákulisí velké sportovní akce a jak dostat to, co chci, tedy lépe řečeno, jak dostat to, co potřebují reportéři Českého rozhlasu ke své práci. Musím říct, že je to obrovská škola.
Jaké tam máš pracovní zázemí?
Sedím v prostoru, který by se dal popsat jako newsroom Centra zpravodajství v Českém rozhlase. Open space, kde najdete EUROVISION sportovní a zpravodajskou výměnu, EURORADIO News a taky Special Events. To jsou ti lidé, kteří připravují zázemí na různých akcích v zahraničí a vysílatelé si přes ně pak objednávají komentátorské pozice a tak podobně. O pracovní místo se dělím s jednou kolegyní, která pracuje na poloviční úvazek.
A zatímco všichni kolegové mají dvě obrazovky u svých počítačů, já mám rovnou dva notebooky. Jeden z Českého rozhlasu a jeden od EBU. To je dost schizofrenní, protože část věcí, které potřebuju k práci, mám na jednom, a další část na tom druhém. V práci mě tedy uvidíme u dvou notebooků a dvou velkých obrazovek. Je to vlastně docela úsměvné.
V čem se sportovní žurnalistika odlišuje od "běžné" žurnalistiky?
To je hodně těžká otázka. Nikdy jsem sportovní novinařinu nedělala a sleduju ji s odstupem, ale zato o to s větším obdivem a fascinací. Zatím jsem od svého koordinátora v EBU slyšela, že sportovní novináři jsou nezdvořilí, jdou přímo k věci a mají málo času, tedy že dlouhé emaily nečtou. Ale na mě zatím byli všichni moc milí a na emaily mi odpověděli, takže ty emaily asi byly dlouhé akorát.
A co jsem vypozorovala já: každý sportovní novinář si myslí, že zrovna ten jeho sport, na který se specializuje, je ten „pravověrný“ a ostatní se mu nemůžou rovnat.
Jaký je život sportovního novináře v EBU?
V EBU jsem zatím žádného sportovního novináře nepotkala. Vlastně jednoho ano, ale ten nebyl zdejší. EBU vytváří pro novináře zázemí, a tak se její zaměstnanci novinařině jako takové nevěnují úplně primárně. Ale pokud jde o sportovní novináře obecně, tak jsou hodně na cestách. A na ten zbytek bude zřejmě lepší zeptat se jich samotných.
Popíšeš čtenářům, jaké to je v ženevském sídle EBU?
Moc příjemné. Zatím jsem neprozkoumala úplně všechno, i když při vyřizování karty nutné ke kopírování a tisku jsem se dostala na hodně zvláštní místa. Naprosto mě dostává ten zdejší babylon, kdy se lidé kolem mě přepínají z jednoho do dalších dvou, tří až čtyř jazyků, a zcela běžně v nich komunikují. A obecně mě na Ženevě baví, že hodně lidí si prostě koupí salát nebo sendvič a vyrazí si ho sníst do trávy, k vodě nebo někam na lavičku, když je zrovna hezky. A to včetně „kravaťáků“. To je moc sympatické.