PRESSpektivy mi daly směr v životě, přiznává Tomáš Jelen
Čtyři desítky studentů už měly možnost zúčastnit se projektu PRESSpektivy – Budoucnost žurnalistiky. A každý z nich má svůj jedinečný příběh. Ne všem ale PRESSpektivy převrátily život, v nadsázce řečeno, vzhůru nohama. Tomáš Jelen, student mediálních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, působí dnes jako redaktor Českého rozhlasu Brno. A jeho přerod v rozhlasového novináře do značné míry souvisí právě s PRESSpektivami.
Tomáši, popiš nám zběžně svůj život před listopadem 2012?
Můj život před listopadem 2012 vypadal tak, že jsem chodil do školy, na Fakultu sociálních studií do Brna, kde jsem se taky narodil. Studoval jsem tuším druhým rokem žurnalistiku a sociologii, v listopadu 2012 jsem tedy byl v třetím semestru. A „studoval jsem“ je trochu silné slovo. Celý rok 2012 až přibližně do září jsem zasvětil finančnímu poradenství, ke kterému jsem se nechal zlákat. Ale poté jsem z něho vystřízlivěl, takže v tom zmíněném listopadu jsem se "vrátil" do školy. A začal jsem se cítit provinile, že do školy moc nechodím, že ani nevím, co to ta žurnalistika je. Já se totiž k žurnalistice dostal proto, že se ten obor jmenuje „mediální studia a žurnalistika“. Mě zajímala především mediální studia, tedy Facebook, internet, internetové memy a podobně. A tu žurnalistiku jsem vlastně tak nějak trpěl.
Určitě je ti jasné, kam jsem tou otázkou směřovala. V listopadu 2012 se konaly vůbec první PRESSpektivy. Co Tě přimělo se přihlásit?
Přiměl mě přihlásit se právě ten pocit provinilosti, že tady něco studuju a škola mi nabízí celou řadu dobrovolných, extra činností a já na to všechno kašlu. Tak jsem se v návalu provinilosti přihlásil na jeden workshop, kdy nás několik šlo s rozhlasovým sportovním novinářem Tomášem Kohoutem na hokej, a zkoušeli si živý komentář zápasu. A Tomáš mi potom řekl, že budou v Praze první PRESSpektivy, že to mám zkusit. A ještě ten večer, odhadem o půlnoci, jsem napsal a odeslal do na PRESSpektivy přihlášku a motivační dopis.
Jaká to byla zkušenost?
Zkušenost to byla silná. Já jsem byl vážně taková tabula rasa co se rozhlasu, ale žurnalistiky obecně, týče, protože škole jsem opravdu moc nedával. Za jeden den jsem se naučil, že novinář je ve stresu. A rozhlasový novinář je na rozdíl od toho novinového ve stresu celý den, protože uzávěrku má pořád. Ale hlavně také to, že když se maká, tak člověk zapomene na oběd a ani mu to nevadí. Takže zážitek skvělý – pro někoho možná odstrašující příklad, jak vypadá žurnalistika v praxi, ale mě to naprosto nadchlo.
Co Tě zaujalo na těch necelých dvou dnech PRESSpektiv úplně nejvíc?
Když po skoro dvou letech na PRESSpektivy vzpomínám, vybaví se mi Alex Balfour – host ze Spojeného království, který nám vyprávěl o olympiádě v Londýně a jejím pokrytí, s ohledem na nová média a sociální sítě. První večer jsme s ním pár hodin seděli u piva nebo vína a bavili se o Facebooku, o novinařině, nebo třeba o Londýně a Praze. Z toho žurnalistického, praktického jsem pochopil, jak vzniká rozhlasový příspěvek, jak se skládá dohromady, kolik práce na něm je a hlavně to, že nakonec může vypadat úplně jinak, než jsme si na začátku mysleli.
A teď mi řekni, jak vypadá Tvůj život po PRESSpektivách.
Život po PRESSpektivách, to zní úsměvně. Zkrátka řekl jsem si, že když už tu žurnalistiku studuju, tak by bylo fajn se jí věnovat. A když už jsem poznal, co to je Rozhlas, že se chci věnovat právě té rozhlasové. A snad ze dne na den jsem se rozhodl, že na povinnou praxi, kterou ve škole máme, chci do Rozhlasu. Ale byl tu problém: protože jsem ty první tři semestry školou proplouval bez nějakého cíle, chyběly mi prerekvizity potřebné pro předmět, který by mě opravňoval jít na praxi do Rozhlasu. Je to tak, že aby člověk na praxi do Rozhlasu mohl, musí semestr před tím mít konkrétní předmět, něco jako "praxi pro praxi". K té musí mít ještě jeden předmět, něco jako základy rozhlasové žurnalistiky. Ten já jsem neměl a v okamžiku, kdy jsem se rozhodl, že na rozhlasovou praxi chci jít, bylo už pozdě. Ale přemluvil jsem vyučujícího té „praxe pro praxi“, aby mě vzal i bez prerekvizit, že budu vzorný a dodělám si je simultánně. A protože ten vyučující je zároveň editor zpravodajství brněnského Českého rozhlasu, šla potom už moje cesta na praxi právě do redakce brněnského rozhlasu. A s nějakým časovým odstupem si mě tam nechali, respektive nabídli stálé místo redaktora, které jsem samozřejmě vzal všemi deseti.
Úplně to nemám ráda, ale kdybychom měli bilancovat – co Ti PRESSpektivy daly?
Daly mi jednoznačně cíl – ukázaly mi směr v životě, kterým se chci ubírat. Pootevřely dvířka do záhadného světa Rozhlasu a novinařiny a takovým zákeřným způsobem mě ten svět uhranul. Asi to nemám v hlavě v pořádku, když mě uhrane den, během kterého se nestihnu naobědvat, pořád někam běhám a v časovém tlaku vymýšlím co nejstručnější ohlášení nebo přepis anglického zvuku.
Je něco, co Ti vzaly?
Vzaly mi čas. Protože když dám dohromady PRESSpektivy, praxi v Rozhlase a práci v Rozhlase, tak toho času teď opravdu není moc. Navíc školu pořád nemám dodělanou, takže do důsledku mi v podstatě vzaly bakalářský titul v termínu, ale já to zvládnu o semestr později. Nemůžu říct, že by mi vzaly třeba nějaké iluze, protože jak jsem říkal, poprvé jsem do budovy Rozhlasu přicházel jako úplná prázdná tabula rasa, bez nejmenšího ponětí, jak tam věci fungují.
Čemu by ses rád věnoval v budoucnosti ve své novinářské kariéře?
To je složitá otázka. Já jsem vždycky vděčně bral, co mi život nabízel a snažil jsem se z toho vytěžit maximum. Teď mi nabídl, že se novinářsky zabývám třeba brněnskými politiky, což je určitě hodně poučné. A já jsem tu nabídku vzal a dělám to podle nejlepšího vědomí a svědomí. Minulý podzim mi nabídli, že můžu za Rozhlas jet do Zakarpatské Ukrajiny a dělat reportáže z humanitární akce v romské osadě. Toho jsem se taky zhostil a udělal pro to maximum. Takže teď jsem spokojený s tím, co dělám a nemám nějaký přesný plán, kam bych se chtěl posunout. Myslím, že ještě chvíli zůstanu tam, kde jsem.
Když řeknu PRESSpektivy – Budoucnost žurnalistiky, která tři slova Tě napadnou jako první? A proč?
1) Rozhlas – myšleno Český rozhlas, zde asi není třeba nějakého komentáře;
2) Kohout – protože Tomáš Kohout je člověk, který mě na PRESSpektivy pozval a potom se nám i na samotných PRESSpektivách věnoval;
3) Praxe – protože v podstatě za jeden den na PRESSpektivách jsem se toho dozvěděl o novinařině, Rozhlasu, lidech a světě víc, než za předchozí tři semestry ve škole.