Školitel PRESSpektiv: Jiří Hošek, zahraniční zpravodaj ČRo v Londýně
Novináře v české kotlině řadím do třech základních škatulek. Zaprvé existují jedinci, kteří si už coby děti psali tužkou první postřehy do ušmudlaného notýsku a na kazetový magnetofon zpovídali prarodiče. Pak tu máme novináře, kteří prostě šli a vystudovali žurnalistiku. Třetí množinu tvoří lidé, kteří se žurnalisty stali víceméně náhodou nebo vyloženě omylem. Do té sebekriticky řadím i sám sebe…
Moje cesta do médií začala v okamžiku, kdy mě na vysoké škole přihlásili kamarádi z politologie (bez mého vědomí…) na konkurz do sportovní redakce Radiožurnálu. Na jaře 1997 jsem coby elév – sporťák skutečně do rozhlasu nastoupil. Vzpomínám si, že můj první samostatný příspěvek byl o mezinárodním squashovém turnaji a začínal „originálně“ tlukotem míčků. Po pár měsících jsem dostal laso ze zahraniční redakce, které od té doby zůstávám věrný. Se sporťáky ale pravidelně a moc rád spolupracuju.
Už 18. prosince 1997 jsem poprvé připravoval zahraniční část ranních Ozvěn dne na Radiožurnálu. To jasně ukazuje, jak bláznivě rychlý a v civilizovaném světě zcela nemožný vzestup mohl člověka v divokých letech tuzemských sdělovacích prostředků potkat.
Teď je mi 37 a patřím už (bohužel) ke střední generace porevolučních novinářů. Dvakrát jsem vedl Redakci zahraničního zpravodajství Českého rozhlasu. Několikrát jsem se přitočil k velkým světovým událostem, což byla hlavně válka v Iráku a madridské atentáty. Pokrýval jsem i různé summity NATO a EU, což mě bavilo o poznání méně, než reportáže z olympijských her (troje) a tenisových grandslamů (taky trojí vydání).
Přes čtyři roky jsem byl zpravodajem v Německu, což byl asi dosavadní vrchol mojí novinářské práce. Asi si to myslí i někdo jiný, protože jsem za tohle období dostal Cenu křepelek i Cenu Karla Kyncla. Od května 2012 působím v Londýně. Občas něco napíšu do tištěných médií, zpravidla do Hospodářských novin. Abych nezapomněl, taky jsem napsal jednu knížku, která se jmenuje Německo v přímém přenosu.
I rozhlasová novinařina se pořád vyvíjí (pod některé vlastní, 10 let staré příspěvky, které mi tehdy připadaly neodolatelné, bych se dnes styděl podepsat) a tak se snažím pořád učit, aby mi neujel vlak.